Rotmistr Bronislav Skopal sloužil u několika jednotek, na vlastní kůži zažil i válku v Afghánistánu. Na misi odjížděl v očekávání, co ho tam potká. „Země jako taková je hezká a lidé jsou na můj pohled normální. Ze začátku byli odměření, ale postupem času někteří byli i přátelští. Je ale potřeba být ve střehu, protože ne všichni jsou rádi, že tam jsou cizí vojáci,“ uvedl v rozhovoru pro Chlapskou zónu.
Co vás přimělo k tomu, abyste se stal vojákem? Chtěl jste to dělat už od malička?
Po střední škole jsem přemýšlel, co budu dělat, a neměl jsem jasný cíl. Jelikož byla ještě základní vojenská služba, tak jsem šel. Nikdy jsem nepřemýšlel, že bych se vyhnul nástupu na vojnu. Co se týče toho, jestli jsem chtěl být vojákem od mala, tak to asi ne. Je sice pravda, že na vojáky jsem si hrál, ale více jsem se spíš věnoval sportu. Ať už fotbalu, nebo hlavně tenisu. Po absolvování základní vojenské služby jsem uvažoval, zda se chci stát vojákem nebo policistou. Nakonec jsem se rozhodl, že armáda bude lepší volba.
Jaký je život skutečného vojáka?
Co se týče života, tak je asi stejný, jak u jakéhokoliv jiného zaměstnání. Důležité je podle mě zjistit, co od života chci a jaké jsou mé priority. Je sice pravda, že ze začátku jsem moc doma nebýval. Byla to samá cvičení a kurzy, ale o tom holt život vojáka je. Protějšek to musí akceptovat, že na prvním místě je práce a až potom to ostatní. Sloužit v armádě je specifické zaměstnání, které může, ale taky nemusí být na úkor rodiny. To už pak záleží na daném jedinci. Hodně taky záleží, u jaké jednotky daná osoba slouží.
Kde všude jste sloužil?
Vojenskou službu jsem započal v Brně v roce 1999. Po ukončení mi bylo vcelku jedno, kde budu sloužit. Nastoupil jsem tak do Rožmitálu pod Třemšínem, kde jsem zastával technika u roty zabezpečení. Pak se v novém miléniu mluvilo o zrušení základní vojenské služby a přechodu k profesionální armádě, a tak člověk nevěděl, co se bude dít, které útvary se budou rušit a co bude následovat. Tehdy služba nebyla nic moc. V roce 2002 došlo k reorganizaci a můj útvar byl zrušen. Nicméně mé místo převedli do Strakonic, kam jsem se i přesunul.
A co následovalo?
Ve Strakonicích jsem dostal na výběr, jestli chci sloužit nadále u raketového vojska, nebo jestli chci zkusit štěstí jinde. Jelikož jsem měl přítelkyni, která pracovala v Praze, tak jsem se rozhodl odejít a sloužit v Praze. Jediné volné místo bylo u Hradní stráže, kde jsem sloužil až do roku 2008. Poté jsem chtěl jít zpátky k rodnému městu a podal jsem si žádost o převelení k 7. mechanizované brigádě, konkrétně k 73. Tankovému praporu. Tam jsem nastoupil na pozici velitel mechanizovaného družstva. V roce 2015 jsem odešel na tankovou rotu dělat zástupce velitele čety, kde sloužím doposud.
Co všechno děláte pro svou fyzickou kondici?
Každé ráno máme asi hodinu pro sebe, abychom si mohli zvyšovat svoji fyzickou kondici. Máme tu možnost jít do posilovny nebo si jít zaběhat na ovál. A pokud člověk nechce běhat pořád kolem dokola, tak je možno vyběhnout za bránu a běhat v přírodě. To preferuji i já, běhám okolo 5 km. Jednou za čtrnáct dní – pokud to situace dovolí – chodíme odpoledne na bazén.
Co se týče volného času, tak jezdím buď na kole nebo na bruslích. Po celý rok hraji 1x týdně nohejbal a přes léto jezdím na amatérské nohejbalové turnaje v okolí Přerova.
Zažil jste válku v Afghánistánu, jaké to ve Vás zanechalo pocity, stopy?
Byl jsem v očekávání, co mě tam čeká. Země jako taková je hezká a lidé jsou na můj pohled normální. Ze začátku byli odměření, ale postupem času někteří byli i přátelští. Je ale potřeba být ve střehu, protože ne všichni jsou rádi, že tam jsou cizí vojáci. Už tak mají své problémy a nepotřebují mít další kvůli tomu, že komunikují s cizími lidmi. Neví nebo možná ví, kdo patří ve vesnici k těm špatným, tak se nechtějí vystavovat dalšímu riziku.
Dostali jste se do styku, konfrontace i s civilním obyvatelstvem? Pokud ano, jak Vás vnímali – jako zachránce nebo jako okupanty?
Protože úkolem naší jednotky byla ostraha spojenecké základny před případným útokem vedený „bad guys‘‘, tak jsme po celou dobu byli v kontaktu s civilním obyvatelstvem, místní policii a armádou. Policie ale není jako u nás. Je to prostě vyšší kasta, která se podle toho i chová. Ne že by vysloveně dělali něco, co jim nepřísluší, ale šlo spíš o to, že nedělali nic. Co je zajímalo, tak siesta a tou trávili dlouhé hodiny, aniž by něco řešili. Bylo nám nařízeno, že musíme spolupracovat s místní policií. Pokud jsme dostali úkol kamkoliv jet, tak první naše cesta vedla na místní stanoviště policie. Tam jsme museli vyřešit povolení a eskortu, která pojede s námi, aby náhodou nedocházelo k nedorozumění. A to byl ten hlavní kámen úrazu – většinou to totiž ztroskotalo na jejich požadavcích. Vy chcete jet tam a tam a my zas chceme naftu, cigarety nebo nějaký jiný materiál, což našim úkolem nebylo. Všeho měli dostatek, ale prostě bez úplaty jsme se nikam nedostali.
A co tamní jídlo a pití?
Co se týče pohostinství, tak na to si nejde stěžovat. Pokud jsme jeli na jakékoliv jednání, měli jsme možnost ochutnat místní jídlo. Jen co se moc nedalo zkousnout, byla jejich hygiena. Vodu na čaj nabírali v potoce nebo pokud měli studnu, tak ze studně. Odmítnout jídlo se nedalo, bylo by to bráno jako urážka. Samozřejmě pokud se napřed zeptali, jestli někdo chce čaj, tak to stačilo říct, že ne, ale pokud už něco donesli, tak se to muselo sníst nebo vypít.
Co se týče pití, tak výběr je stejný jako u nás. Na tržnici si koupíte colu, vodu i energetický nápoj. Občas jsme si kupovali i tamní chléb a ten je výborný. Bylo hodně zvláštní vidět i jejich řeznictví, kde ovce visela na háku před obchodem a každému uřízli podle chuti, co kdo potřeboval. Nicméně pokud jsme procházeli, tak se tam většinou zvedlo velké množství much a jiné havěti. O prachu se ani nebavím.
Jak se vyrovnáváte s nebezpečím?
Tak nebezpečí je součástí našeho života. Beru to tak, že jdu tomu štěstíčku naproti. Prostě větší šance, že se něco stane, je tady v republice třeba při jízdě autem, než že se něco stane tam. Pokud celý tým dělá to, co má, tak šance nějakého selhání nebo pochybení se rapidně zmenšuje. Jak se říká „ jste tak dobří jako nejslabší jedinec‘‘ a u nás to platí dvojnásob.
Ze začátku jsem neměl dobrý pocit, pokud se přejíždělo na propustky nebo se chodilo do vesnic, ale za pár výjezdů člověk přestane řešit nebezpečí a víc se začne soustředit na dění kolem sebe. Samozřejmě jak se blíží datum odjezdu, tak začne člověk přemýšlet, že už bude doma a začne vnímat nebezpečí tak jako na začátku.
Jak to zvládáte ve výstroji ve vysokých teplotách, které tam panují?
Celá příprava, která zpravidla trvá toho půl roku, probíhá v plné výstroji – takže člověku to už ani nepřijde.
A jak nadmořskou výšku?
Co se týče nadmořské výšky, tak zas tak vysoko jsme neoperovali. Základna byla v nějakých 1500 m.n.m a výš jsme se nedostali. Je to náhorní plošina obklopena horami ze všech stran. A východ a západ slunce byl překrásný.
Jaké používáte zbraně?
Ze začátku kariéry to byl samopal Sa 58 ráže 7.62mm, pistole vzor 82 ráže 9mm. Dále jsem měl možnost střílet z kulometu UKL vz. 59, škorpionu vz. 61 a odstřelovací pušky DRAGUNOV.
Po přezbrojení je to útočná puška BREN, pistole SP 01, samopal Scorpion EVO 3, podvěsný granátomet, pistole GLOCK, útočná puška M16 a M4 a další zbraně. Co se týče zbraní na vozidlech, tak jsem měl možnost střílet z BVP – 2, kde je 30mm kanón 2A42 a spřažený kulomet PKT. Dále jsem střílel z tanku – ať už T72M4CZ nebo klasiky T72, kde je 125mm kanón spřažený s PKT a je tu protiletadlový kulomet NSVT ráže 12,7mm
Kolik let jste sloužil u Hradní stráže? Máte nějakou zajímavou historku, zážitek, na který rád vzpomínáte?
Tak u Hradní stráže jsem sloužil 5 let. To je standardní doba, kterou jsem si musel odsloužit, abych mohl případně odejít. Služba to byla zajímavá. Asi můj největší zážitek byl, když jsem se mohl účastnit předávání státních vyznamenání udílených ve Vladislavském sálu na Pražském hradu. Vrcholem mé služby bylo, když jsem mohl jít se státní vlajkou při inauguraci prezidenta.
Povolání vojáka je náročné jak fyzicky, tak časově, i psychicky… Máte vůbec nějaký volný čas? Jak ho trávíte?
Ano, povolání je sice náročné, ale volného času mám dostatek. Trávím ho se svou rodinou a přáteli.
Komentoval Bruno